BOJÍNEK TIMMY ALIAS KÁJA

Už tomu bude rok, co mi zemřel můj milovaný, můj první pejsek Monty, bylo mu krásných 14 let. Bohužel jeho slabé srdíčko už nestačilo bít a 11.2. 2014 v 1:00 ráno mi skonal v náručí. Jeho odchod jsme celá rodina nesla velice špatně, život jde dál a mě bylo hrozně moc smutno. Na přelomu dubna-května 2014 jsem otevřela internet a hledala pejska, který by vyplnil v mém životě prázdnotu po Montym. Pár dní hledání stačilo k tomu abych našla kouzelného bišonka jménem Karel, který pochází z množírny a má za sebou špatné začátky. Byl Montymu, tak strašně podobný, že jsem neváhala ani minutu a zavolala slečně D. a zeptala, zda si pejska mohu adoptovat. Slečna D. kývla a podrobila mne informacemi o Kájovi a jeho životě a že začátky budou velice těžké jelikož se velmi bojí a nevěří lidem. Na jednu stranu jsem se hrozně bála, byla to pro mě výzva, zda si na mě zvykne a zda mne někdy bude mít rád. Nicméně Kája byl až v Praze, což pro mě bylo velice komplikované s dopravou, proto jsem poprosila tátu, když pojede na dovolenou kolem Prahy, aby sešel na něho alepson podívat a řekl, zda je to správně rozhodnutí či ne. Rodiče byli samozřejmě proti, řekli mi, že je to veliká zodpovědnost apod., ale mě bylo, tak smutno, že mě tyto věci netížily. Táta s přítelkyní odjeli na dovolenou, přemluvila jsem je at se tam cestou zpět zastaví podívat. Čím více se nad tím přemýšlela, tím více jsem ho chtěla mít doma. A bylo to tu táta mi volá z Prahy, že Kája se strašně bojí lidí. Nicméně tátova přítelkyně je milovnicí zvířat a tátu přemluvila i patří velký dík, jelikož se postavila za mě. Slečna D. mi tedy volala, že táta je stále na pochybách. Ujištovala jsem ji, že já se o psa dokážu postarat a rodiče ho maximálně občas pohládají, proto je celý zodpovědnost na mě. Zavěsila jsem telefon a čekala, co se bude dít, zda mi táta Káju vezme či ne. Hodinka uplynula a táta mi volá, že mi Káju veze autem. Nejde ani popsat, jak strašně štastná jsem se v tu chvíli cítila. Pořád jsem myslela na Montyho a říkala si, že snad se na mě nebude v nebíčku zlobit, nikdo ho nemůže nahradit. Kája už byl na cestě, nebylo cesty zpět. Já jsem bohužel v ten den musela odejít do práce na pár hodin a Káju přivezl táta s přitelkyní k mojí mamince,která se o něho pár hodinek starala. Do práce mi neustále volala sestřička a maminka, že Kája je zalezlý pod stolem a bojí se. Není se čemu divit. Po mém příchodu domů Kája stále ležel pod stolem, pobíhal po bytě a nechtěl si nechat dát obojek ani vodítko. I přes všechny tyto překážky jsme to společně zvládli Kája začal být na mě závislý. Spinká se mnou v posteli, chodí za mnou kamkoliv jdu já  a když odejdu pryč, tak pláče jako malé dítě. Nikdo nevěřil, že se pes dokáže změnit po, tak strášném zážitku, ale dá! Tímto chci všechny podpořit v adoptování pejsků, nebojte se toho, samozřejmě ne každý pejsek se dá změnit hned, ale postupem času určitě a hlavně vám bude vdečný zato, že jste si ho vzaly. Pod textem zasílám pár fotografií našeho roku s Timmym alis Kájou. Je to rozmazlený, ale štastný pejsek.